Zelená je barva života

Zelená je barva života i čaje. Projevuje se to zvlášť intenzivně ve srílanckých horách, kde jsou všechny kopečky porostlé přesně střiženými čajovými keříčky. No spíš přesně trženými... Svahy jsou většinou pěkně strmé a cestičky sběraček neviditelné. Vlastně není na pohled jasné, jak sběr probíhá. Taky náš průvodce několikrát zdůraznil, že to můžou dělat jen ženy.

Výsledek je ale malebnost sama a působí blahodárně zeleně uklidňujícím dojmem.

Vzhůru na palmu

Botanickou zahradu s kořením náš průvodce vychvaloval do nebes. Asi tu měl nejtučnější provizi. My jsme za chvilku smrděli od mastiček, já měl jednu nohu depilovanou a druhou odřenou.

Vrcholem (toho negativního) byl pan doktor mastičkonutič, co byldoktoremprotožejehootecbyldoktoremijehodědabyldoktoremakterývšechnytymastičkypoužívávčetněténazpevněníprsouanakruhypodočimaaprotovypadátakpěkněkouknětěatoužjemupřespadesátačkolivvypadánatřicetkouknětěajedědečkemmožnáipradědečkem.

Vrcholem (toho pozitivního) byl šplh Srílančana na deset metrů vysokou palmu pro ořech a jízda dolů. Osvěžili jsme se hned po odseknutí a já mlékem rozjařen požádal o ten kus lýka, že to taky zkusím. No tak chápal jsem, že až nahoru asi nevylezu, ale že skončím 20 cm nad zemí beru jako potupu. Však já to na Karlu Prusíkovi nacvičím a pak se těšte...

Budha spící

Skalní chrám v Dambulle je vlastně na několikrát zazděný skalní převis. Vzniklé prostory jsou napěchovány takovým množstvím soch Budhy, že se nám i náš věřící průvodce omlouval. Celkem neuvěřitelných 600 kousků. Jeden Budha jako druhej. Skoro... Většina jich strnule sedí, ty největší kusy pak leží. Z ležících někteří spí a někteří už jsou na onom budhistickém světě. Poznají se od sebe snadno - mrtvý osmimetrový Budha má o 3 cm přesazené prsty v nohou, pravou pod hlavou podloženou ruku o centimetr blíž k uchu a palec levé ruky trošku dolů...

Za masáží na Florenc

Z chrámu do chrámu, z chrámu na safari, ze safari na masáž. Bez přestupování. Tak by se dal stručně charakterizovat dnešní den.

Vše začlo brzy ráno odjezdem do Anuradhapury, co byla pět století před a deset po Kristu (co že to i Budhisti takhle počítají...?) hlavním městem Srí Lanky. Vlastně ne Srí Lanky, ani po anglicky Cejlonu, ale země s úplně jiným jménem, co už jsme zapomněli, ale význam byl "Země s hlínou barvy mědi". Kdo tu byl ví, že to je označení velmi trefné.

Po hlavním městě zbyly jen základy chrámů a domů, kde je dnes v lepším případě park, v horším typické srílancké slumy splácané z kdečeho, mezi kterými pobíhají slepice a povalují se místní extrémně líní psi. Jediné co z celého hlavního města zůstalo, je několik obřích dagob, tedy budhistických chrámů zvících helmy pruského vojáka s rozměry fotbalového hřiště. Nebo dvou hřišť, v případě té největší, od UNESCO opravené a bíle zářící.

Přestože jsou dagoby tak ohromné, nemají vchod a tím ani přístupný vnitřek. Možná je to tím, že jsou to megalomanské hrobky.

Tu bílou jsme obkroužili spolu s davy mrňavých bíle oblečených Srílančanů a zamířili ke stromu Bo. Zamířili bosí. Aby se správně uctilo a zároveň neošoupalo těmi tisíci noh, chodí se na svatá místa bosky. Bo měl být nejstarší strom na světě, ale byla to klasika ve stylu "sámyj balšój v míre". Vlastně ani nejstarší, ani strom. Skoro... Byla to jedna šikmá větev, která se od vedlejších "oplégrů" poznala jen tím, že ji podpíraly zlaté hole. Věrohodnosti historky o zasazení před dvouapůl tisícovkou let nepomáhal ani fakt, že nám náš průvodce ukázal o 50 m vedle místo, kde strom původně rostl. Prý trochu migroval...

Květiny před opicemi zachráněny, odstonkovány, na stůl položeny, boty za všudypřítomný poplatek vyzvednuty a můžeme objet ještě pár dagob, popít kokosového mléka přímo ze zručně osekaného King coconutu a vyrazit vstříc dalším dobrodružstvím.
Safari. Prý uvidíme nějakou tu desítku slonů a další divoká "zviřátka".

Platíme tučný obnos řidiči černého rozhrkaného jeepu, nasedáme s obavami na polootevřenou korbu a jedeme "to the jungle".
Po průjezdu džungelní mýtnou branou nám černý řidič černého jeepa pokyne, ať si přece stoupneme. Aha, už budou zvířátka. Cesta se ale pár kiláků vine jakýmsi houštinovým lesíkem. Tady že máme něco vidět...? Stojíme na korbě, drncáme se a koukáme všude kolem. Ani broučka nevidět... Když už se něco mihne, ukáže se to být lesním dělníkem nebo dokonce traktorem. S valníkem Prostě safari...

Po dvaceti minutách očekávání odbočujeme z hlavní lesní na vedlejší. Přijíždíme k řece. Řidič vystupuje a něco hledá. Asi slony nebo jejich dávné stopy. Pak nám je asi ukáže se slovy "tady všude byli..." a bude po safari.

Nene, naštěstí jen hledal brod.

Z lesíka vyjíždíme na travnatou planinu u jezera. Ptáci, pak celá hejna, pak orel, pak hejno buvolů. A hele, v dáli na druhém břehu jezera je i stádo slonů. Asi čtyřicet padesát kousků. Objíždíme za nimi trávou i vodou, občas metr hlubokou.
Je úžasné pozorovat ta macatá zvířata. Kráčejí rozvážně po malých krůčcích trávou, máchajíc ze strany na stranu chobotem a když v něm mají mácháním dost naškubáno, strčí snopek do pusy. Je tu i pár pečlivě mezi těly chráněných slůňat a taky jedna březí samice.Pozorujeme se navzájem z patnácti dvaceti metrů. Sloni nás po očku, my je naplno, cvakajíc foťákem ostošest. Pak se přesouváme k dalším a dalším skupinkám a přejíždíme k vedlejšímu jezeru. Zde kromě skupinky přežvýkavců jsou vidět i dvě sloní hlavy ve vodě. To se líbí i našim průvodcům. Hlavy spolu bojují a přetlačují se z místa na místo.

Fotíme vše okolo. Najednou se jeden samec na nás z dvaceti metrů otočí čelem a rozbíhá se k útoku. Řidič dává bleskově zpátečku a vyklízí rychle bojiště. Bohužel právě do směru, odkud z lesa přichází jiný samec. Jiný a ještě bojovnější... Útočí a my prcháme. Zasmějeme se až "za rohem". Černý řidič cestou zpátky konstatuje, že občas slon auto zdemoluje...
Vracíme se plni dojmů. Slunce zapadá, ale nás ještě čeká masáž. Teda čeká Yvetu. Za tmy přijíždíme k domu a majitel si jí přebírá do péče. Procedura trvá dlouho, tak se nakonec dávám s majitelem trochu do řeči. Ukazuje se, že byl asi 15x v Čechách a v Praze na Florenci pomáhal zakládat podobný podnik. Takže příště nemusí Yveta za masáží, když už s ní byla tak spokojená, Záhořovo bylinkové lože i mučení proudem čehosi na čelo si chválila, letět 7500 km...

Sigiriya

Červenavý skalní pařez vyrostlý 200 m nad okolní džungli si vybral před půldruhou tisícovkou let za monumentální úkryt jeden z místních královských otcovrahů. A nutno říct, že skrýš pojal v hodně velkém stylu. Dole obří vodní příkopy proti nimž jsou ty na našich hradech směšnými stružkami, mnohahektarové zahrady s desítkami bazénů a fontánami tryskajícími vodu vysoko vzhůru, byv napájeny tlakovou vodou ze zdrojů na vrcholu hory. Uprostřed skály galerie fresek, co jsou dodnes krásně barevné, zeď přilepená jako klíště a její vnitřní strana s omítkou vyhlazenou do zrcadlového lesku. Uprostřed skály je i vojenská obranná pozice s obrovským mnohadesítektunovým balvanem levitujícím na malých pylonech a připraveným na svrhnutí na nepřátele. Je tu i vstup na vrchol v podobě lví hlavy s otevřenou tlamou. Jistě ta hlava neměla víc, než ubohých třicet čtyřicet metrů výšky...

Vše ale doslova korunuje vrchní partie. Už samotný výstup na ní po stupních tesaných do tvrdé skály a pozorování vedle proudící vody v kamenných okapech, je zážitek. A co teprve nahoře. Zbytky chrámu a zahrad, kde tančilo králových 500 konkubín a padesátka bazén, kde si chudák královský syn chodil zchladit smutek a žal. Vše protkáno technickými finesami, nad kterými srdce plesá a rozum zůstává stát zároveň...Nahoře si zaskáčeme i s naším dnešním náhradním průvodcem, uděláme holubičku na posledním symbolickém dvanáctistém schodu, ulovíme zdejší dvě kešky, naposled se podíváme do kraje z Kasyapovy perspektivy a jdeme na sestup, seznámit se s kobrami a krajtami. Důkladně...

Tenkokožec

Náš průvodce se ukazuje být také zdatným obchodníkem. Dnes nám vnutil hromadu úžasných ba přímo neodolatelných akcí. A pomalu si zvykáme, že základní cena je jen základní cena. Všude se na vás nalepí hordy průvodců a pomáhačů, ochotných vám klidně zvednout nohu do obou schodů té které památky, když jim za to zaplatíte. Za každý schod zvlášť... Často jejich účast nezvládnete odmítnout hned v počátku a pastička spropitného sklapne.

První dnešní akce ve vnitrozemí byla jízda na slonovi. Úžasný zážitek cítit pod sebou to několikatunové zvíře, vnímat pohyby obratlů i nádechy. Ten zážitek stojí i za několik spropitných. Úžasný zážitek vědět, že to vůbec není tlustokožec. Kůži má docela tenkou a měkkou. Prostě tenkokožec.

Poplážoví obchodníci

Po chvíli odpočinku jdeme procházkou po pláži, kde se povalují nádherné katamarany. A taky obchodníci s kdečím. Kdo nemá rád vlezlé pouliční obchodníky, nesmí na Srí Lanku. Ani náhodou. Jeden byl ale moc sympatickej, i když vypadal hodně jako bezdomovec. Testovali jsme ho ze znalosti evropských států. Dopadl lépe, než 95% severoamerické populace. Tak si kromě pochvaly od něj i něco kupujem. Se smlouváním akce na hodinu. A další dvě se nám snažil vnutit i něco dalšího. Od modelu katamaranu, přes náhradní brýle stejného provedení, jako mám na nose (odmítl jsem a druhý den je málem potřeboval pro rozsednutí originálu v kapse) až po skutečnou loď patnáct metrů dlouhou a pět metrů širokou (u té jen velmi váhavě posléze uznal, že je poněkud hůř přepravitelná do Čech). Inu podomní obchodníci...

 

Colombo

Dorazili jsme...! Sice nás trochu zmátla imigrační procedura a vyděsila přísnost jejího úředníka, ale pak už šlo vše hladce. Kufry za námi trefily a už kráčíme halou vstříc průvodci, co má podle propozic držet cedulku s naším jménem. Úsměvná scénka. Čekají jich tu totiž celé desítky! Pěkně vyrovnáni v řadě a každý drží svou ceduli. Desítky cedulí, desítky jmen. Už zbývalo, aby byly napsány v hindu a nikdy jsme svého průvodce nepoznali...

Třeseme rukou od pohledu sympatickému Srílančanovi, měníme místní rupie a vyrážíme na první kontakt s jeho rodnou zemí.

A jaký byl. Onen první kontakt? Šokující...! Z našeho podzimního klimatu a letištních prostor i přes příručkovou průpravu drsný šok. Něco jako když zvednete pokličku a nakloníte se nad hrnec s vařící vodou. A přikryjete hlavu hadrem. Něco jako když jsme zamlada rozháněli zastydlou rýmu. Srílankovský megainhalátor...

 

Dubai

Jsou dvě hodiny ráno místního blízkovýchodního času. Moc toho tedy nevidět, ale jedno je jisté - dubaiské letiště je pěknej macek. Jen cesta placatým autobusem od letadla k terminálu trvala snad dvacet minut.

Letíme s Emiráty. Pověsti nelhaly - vše je opravdu na úrovni. Včetně letušek. Mají úžasný karmínový kloboučky a z nich spuštěný prudce elegantní pruh burkošálozávojové smetanové látky. Pusu jak nůžkama ostře vystřiženou ze stejně karmínového papíru. Emirates Airlines. Vtipnou pointou budiž, že dvě z nich byly Češky...

 

Ploutvonožci

Dva týdny čekající kupičky narovnány do loďáků, seznamy odškrtány, sveden opravdu lítý boj o publikování na blog MMSkou. Polovítězně...

Jako poslední připraveny k zabalení ploutve. Kdysi jsem si na naléhání potápěčského odborníka pořídil úžasnej aquadynamickej model. Že prý potápění ani šnorchlování bez ploutví není možný. K tomu jsem tehdá za nemalý peníz přikoupil i dioptrické potápěčské brýle. S obojím se pak lačně vrhám do moře v očekávání splynutí z živlem minimálně na úrovni K. K. ve Vodním světě. Což o to, viděl jsem dobře, což o to, plaval jsem rychle. Ale splynutí to zrovna nebylo. Moje přirozené ploutve jsou mnohem přirozenější ploutve...

Přesto narvány i do letošní batožiny. Myslím ty nepřirozené. Třeba se v širých mělčinách maledivských atolů budou přece jen hodit.

Podzim se naposledy zachvěl a vykouzlil nádhernej sluníčkovej den. Asi aby nám usnadnil přechod do dvaatřiceti stupňů při devadesáti procentech vlhkosti.

Anča se v tom sluncesvitu učí a učí a učí.
Velký širý elektrifikátor by měl radost.
Na rozdíl od ní...