Fotky

Ke slovům i dávka obrázků. Výběr toho lepšího. Pokud se zdaří, připojíme ještě nějaká videa, snad hlavně podvodní maledivský svět by na nich mohl vyjít lépe.

Klikni na odkazy v záhlaví, zobrazí se větší fotky přímo na rajčeti.

Čím větší, tím blbější

Krátká místní sociálně psychologická studie, aby maledivské popisy nevypadaly jako přespříliš rajské:

"Čím větší země, tím blbější, bezohlednější a drzejší lidi". Vedou v tom jednoznačně Číňani následování Rusáky. Pak dál už je to docela dobrý...

Typický Číňan do vás strká v restauraci, fotí sám sebe mobilem drženým v ruce, neustále nahlas cosi štěbetá, co podle hlasitosti je určeno širému okolí, projíždí se s cigárem v puse po ostrově 200x900 m furt dokola elektromobilem, neumí plavat a půjčí si potápěčskou výstroj, dupe po korálech a když ho na to upozorníte, přiblble se směje, ukradne vám lehátka před bungalovem a odvleče je kamsi po pláži, zanechávajíc za sebou hluboké brázdy, krmí ryby u cedulky "Nekrmte ryby" a pištivě se směje a plácá nohama o sebe, že žerou. No jestli se tohle jednou rozšíří po celé planetě...?!?

Maledivský jumpík

Tradice je tradice. V každé cizí zemi, v každém koutě světa, nějaká ta skákací fotka. A že jsme si tu zaskákali pěkně a vydatně. Ono co taky jiného na Maledivách kromě povalování se po bílém písku, opalování, ráchání se ve vodě, obdivování korálových ryb, zkoumání krabů poustevníčků, focení kýčů, courání se v zapadajícím slunci po plážích, cpaní se dobrotama, bezduchého kochání se příbojem v dáli, nočního rybolovu, obdivování gekonů a všudypřítomné relaxace chcete taky dělat, že jo...?!?

Jedna ukázka speciálně pro Andulku...

Velké nebo malé divy?

Znáte ty reklamní fotky...? Udělají z posledního pajzlu luxusní hotel, ze zapadákova velkoměsto a z velkoměsta tichou samotu. Maledivské fotky v tomto smyslu slova nejsou reklamní. Ono to tu v reálu vypadá přesně jako na nich! Sněhobílý píseček, světlounce tyrkysové mělké moře plné ryb a rybiček, palmy, domky postavené na kůlech nad vodou. Prostě rajská krása...!

Skořicový ostrůvek

Poslední naší srílanskou atrakcí byla jízda po jezeře s hromadou zelených ostrůvků. Proplétali jsme se pod mangrovníky, pozorovali ještěry ve vodě od malých "linerů" po dvoumetrové varany. Hlavní bodem zájmu byl ale ostrůvek kompletně porostlý skořicovníky s jednou malou chajdou, kde místní polonahý domorodec loupal. Loupal nevzhledné klacíky skořicovníku na palec tlusté. Vypadaly skoro jako černý bez. Nejdřív oškrábal vrchní vrstvu, uhladil mosaznou tyčkou po prapradědovi, sloupnul další vrstvu a pozasouval kousky do výsledné trubičky. Pak už jen sušil ve stínu. Tu správnou vůni získá potrubíčko až za dva týdny.

Průvodce k tomu přidal historku, jak domorodý děda takhle loupe celý týden a pak si loďkou zajede do vesnice pro pár nezbytností. Vše vypadalo věrohodně, tedy až do chvíle, kdy jsem šel chatrč vyfotit zezadu a viděl dědu volat mobilem. Asi nějaký starší model, co mu týden vydrží baterky... :)

Želvičky do dlaně

Hned na pobřeží je záchranná stanice mořských želv.

Pár skromných přístřešků, dvě ohrádky na líhnutí vajec. Přitápět žárovkama jim tu nemusejí. Vykupují od rybářů vejce po deseti rupiích za kus, jinak by z nich místo želviček byla omeleta. Po vylíhnutí dají mrňousy do bazénku a třetí den vypustí zpátky do moře. Mohli jsme si vzít jednodenní i dvoudenní želvičky do ruky a byl to nezapomenutelně úžasnej pocit, jak máchaly ploutvičkama na dlani. Jak tohle může někdo vyměnit za omeletu...?!?

Sloni a pávi

Po prvonálezu kešky u Adisham Monastery, co na nás zahrabaná v kořenech stromu čekala od letošního května, ještě v pohodě stíháme i originální program - vodopád a druhé sloní safari. Tam se nám sice nechtělo, ale vydřiduch nedal jinak. Provize je provize...

Slonů bylo o něco méně, ale hned u první skupinky na nás zase zaútočil samec. Běžel k nám čelem a přátelsky rozhodně nevypadal. Stojíme na korbě a čekáme, kdy řidič zařadí a rychle odjede do bezpečí. Ohromné zvíře se blíží a auto pořád stojí. Sakra, proč nejede...?
Vtom druhý průvodce z korby zvedl prudce ruku proti zvířeti a zakřičel něco hrdelním hlasem. Šedohnědý obr zastavil na metru, zvedl uši, zamával chobotem a šel pomalu pryč. Vítězství člověka nad hmotou... Později to sympatický průvodce zopakoval ještě jednou s jiným samcem, takže to neměli na turisty nacvičeno. Hned jsme si jeho zásluhou připadali trošku jako páni tvorstva.
Safari to bylo úžasné ještě z dalšího důvodu. Celý prostor byl plný pávů. Tři z kohoutů nám předvedli svůj nádherný tanec. Tedy možná ho předváděli vedle pobíhající paví slečně, ale my byli u toho...

FTF na Srí Lance

Hurááá, povedlo se...! Máme FTF na Srí Lance. Nebylo to sice zadarmo (míněno doslova) a nebylo to jednoduché, ale podařilo se.

Především bylo nutné přemluvit našeho průvodce a řidiče v jedné osobě ke změně trasy. Protože vycítil, že nám o to jde, dělal neuvěřitelné drahoty. Cítil příležitost k odměně a zpracovával nás jako zkušený srílanský vydřiduch. Nejdřív že je to daleko. Pak že je to mimo cestu a potřebuje svolení cestovní kanceláře. Pak že je to "very dangerous". Neváhal jet na místo dvojnásobnou oklikou (což jsem pochopitelně jasně viděl na GPSce), jen aby zdůraznil své zásluhy. Podezíráme ho i z toho, že míjel vše na silnici ještě blíže, aby nám mohl přišít ulomené zrcátko. Dokonce se poslední půlkilometr do pralesa vydal s námi a usilovně pomáhal i hledat. Podařilo se mu vše, vlastně i včetně nálezu, protože piksla byla brutálně zahrabaná v zemi a naše mírné ekologické šťourání ji neodhalilo.

Prostě Mohan - nový profesionální FTF hunter...

Jak se stát velmi slušným řidičem

Taky někdy slyšíte připomínky ke stylu a bezpečnosti řízení od drahé spolujezdkyně? Chcete poradit, co s tím? Řešení je velmi velmi jednoduché - vemte jí s sebou na Srí Lanku...! Stoprocentní účinnost zaručena. Už nikdy ani necekne a navždy jí budete připadat jako Bůh bezpečného provozu.

Na Srí Lance totiž zásadně:

a) jezdí se vlevo, ale často se to vůbec nepozná
b) jsou všechny cesty úzké a bez značení
c) všichni jezdí uprostřed
d) na okrajích silnic, typicky metr ve vozovce spí psi (nikde jinde jsme je prakticky neviděli), když se k nim blížíte, nehnou se ani náhodou ani o píď
e) na silnici postávají krávy co jim je klakson úplně ukradenej
f) řidiči z vedlejší vjíždějí bez rozhlednutí a bez váhání a spoléhají, že se ten na hlavní vyhne nebo na ně alespoň zatroubí
g) předjíždí se 50 m před zatáčkou, když z ní právě proti někdo jede
h) předjíždějící celou dobu troubí a při zařazování zatlačí předjížděného do pangejtu, zatímco protijedoucí se řítí nevzrušeně dál
i) protijedoucí autobusy na silnici o metr širší, než je on sám, ani náhodou nepřibrzdí a už vůbec neuhnou - jedou dál a až těsně před vámi škubnou volantem a minou zrcátko vašeho v příkopu trčícího auta o 2 cm (být to náhodou jednou víc, tak hanbou vrátí řidičák)
j) kola, motorky i trojkolky zvané tuktuk šněrují celou šíři vozovky, a to i při předjíždění
k) bliká se z neznámých důvodů a často, téměř nikdy ale kvůli odbočování
l) kruhové objezdy sice existují, ale projíždí se stylem "vjeď tam ze všech stran, kdo bude rychlejší, ten vyhraje"
m) kdo nemá klakson, jakoby neměl volant
n) osvětlovat cyklisty v noci je trapná zbabělost
o) zahánět krávy na noc ze silnice by je chudinky strašně stresovalo
p) pokud na jedné straně silničky leží pes, na druhé kráva, naproti se řítí autobus, je čas zkusit předjíždět
q) obecně se zdá, že míjet cokoliv ve vzdálenosti větší než 5 cm, je těžce trestaný zločin
r) hlavní a popravdě asi jediné pravidlo silničního provozu zní: jedu bez ohledu na ostatní, jsem tu pánem a troubím, aby to všichni věděli
s) pravidlo r) platí pro všechny účastníky najednou

Nutno podotknou, že přes mnohé zde prožité chvíle děsu, jsme potkali jen dvě nehody a to obě až poslední den.

Srílančan je přítel tvůj

Srílančan je milý a vždy hezky pozdraví.
Srílančan je přátelský.
Srílančan je přátelský a vlezlý.
Srílančan je přátelský, vlezlý a NIKDY nezapomene natáhnout ruku pro odměnu. Odměnu žádá za sebemenší a sebenesmyslnější úkon. A i když něco dostane, často se drze ozve, že je to málo.
Srílančan je přítel tvůj...

Zelená je barva života

Zelená je barva života i čaje. Projevuje se to zvlášť intenzivně ve srílanckých horách, kde jsou všechny kopečky porostlé přesně střiženými čajovými keříčky. No spíš přesně trženými... Svahy jsou většinou pěkně strmé a cestičky sběraček neviditelné. Vlastně není na pohled jasné, jak sběr probíhá. Taky náš průvodce několikrát zdůraznil, že to můžou dělat jen ženy.

Výsledek je ale malebnost sama a působí blahodárně zeleně uklidňujícím dojmem.

Vzhůru na palmu

Botanickou zahradu s kořením náš průvodce vychvaloval do nebes. Asi tu měl nejtučnější provizi. My jsme za chvilku smrděli od mastiček, já měl jednu nohu depilovanou a druhou odřenou.

Vrcholem (toho negativního) byl pan doktor mastičkonutič, co byldoktoremprotožejehootecbyldoktoremijehodědabyldoktoremakterývšechnytymastičkypoužívávčetněténazpevněníprsouanakruhypodočimaaprotovypadátakpěkněkouknětěatoužjemupřespadesátačkolivvypadánatřicetkouknětěajedědečkemmožnáipradědečkem.

Vrcholem (toho pozitivního) byl šplh Srílančana na deset metrů vysokou palmu pro ořech a jízda dolů. Osvěžili jsme se hned po odseknutí a já mlékem rozjařen požádal o ten kus lýka, že to taky zkusím. No tak chápal jsem, že až nahoru asi nevylezu, ale že skončím 20 cm nad zemí beru jako potupu. Však já to na Karlu Prusíkovi nacvičím a pak se těšte...

Budha spící

Skalní chrám v Dambulle je vlastně na několikrát zazděný skalní převis. Vzniklé prostory jsou napěchovány takovým množstvím soch Budhy, že se nám i náš věřící průvodce omlouval. Celkem neuvěřitelných 600 kousků. Jeden Budha jako druhej. Skoro... Většina jich strnule sedí, ty největší kusy pak leží. Z ležících někteří spí a někteří už jsou na onom budhistickém světě. Poznají se od sebe snadno - mrtvý osmimetrový Budha má o 3 cm přesazené prsty v nohou, pravou pod hlavou podloženou ruku o centimetr blíž k uchu a palec levé ruky trošku dolů...

Za masáží na Florenc

Z chrámu do chrámu, z chrámu na safari, ze safari na masáž. Bez přestupování. Tak by se dal stručně charakterizovat dnešní den.

Vše začlo brzy ráno odjezdem do Anuradhapury, co byla pět století před a deset po Kristu (co že to i Budhisti takhle počítají...?) hlavním městem Srí Lanky. Vlastně ne Srí Lanky, ani po anglicky Cejlonu, ale země s úplně jiným jménem, co už jsme zapomněli, ale význam byl "Země s hlínou barvy mědi". Kdo tu byl ví, že to je označení velmi trefné.

Po hlavním městě zbyly jen základy chrámů a domů, kde je dnes v lepším případě park, v horším typické srílancké slumy splácané z kdečeho, mezi kterými pobíhají slepice a povalují se místní extrémně líní psi. Jediné co z celého hlavního města zůstalo, je několik obřích dagob, tedy budhistických chrámů zvících helmy pruského vojáka s rozměry fotbalového hřiště. Nebo dvou hřišť, v případě té největší, od UNESCO opravené a bíle zářící.

Přestože jsou dagoby tak ohromné, nemají vchod a tím ani přístupný vnitřek. Možná je to tím, že jsou to megalomanské hrobky.

Tu bílou jsme obkroužili spolu s davy mrňavých bíle oblečených Srílančanů a zamířili ke stromu Bo. Zamířili bosí. Aby se správně uctilo a zároveň neošoupalo těmi tisíci noh, chodí se na svatá místa bosky. Bo měl být nejstarší strom na světě, ale byla to klasika ve stylu "sámyj balšój v míre". Vlastně ani nejstarší, ani strom. Skoro... Byla to jedna šikmá větev, která se od vedlejších "oplégrů" poznala jen tím, že ji podpíraly zlaté hole. Věrohodnosti historky o zasazení před dvouapůl tisícovkou let nepomáhal ani fakt, že nám náš průvodce ukázal o 50 m vedle místo, kde strom původně rostl. Prý trochu migroval...

Květiny před opicemi zachráněny, odstonkovány, na stůl položeny, boty za všudypřítomný poplatek vyzvednuty a můžeme objet ještě pár dagob, popít kokosového mléka přímo ze zručně osekaného King coconutu a vyrazit vstříc dalším dobrodružstvím.
Safari. Prý uvidíme nějakou tu desítku slonů a další divoká "zviřátka".

Platíme tučný obnos řidiči černého rozhrkaného jeepu, nasedáme s obavami na polootevřenou korbu a jedeme "to the jungle".
Po průjezdu džungelní mýtnou branou nám černý řidič černého jeepa pokyne, ať si přece stoupneme. Aha, už budou zvířátka. Cesta se ale pár kiláků vine jakýmsi houštinovým lesíkem. Tady že máme něco vidět...? Stojíme na korbě, drncáme se a koukáme všude kolem. Ani broučka nevidět... Když už se něco mihne, ukáže se to být lesním dělníkem nebo dokonce traktorem. S valníkem Prostě safari...

Po dvaceti minutách očekávání odbočujeme z hlavní lesní na vedlejší. Přijíždíme k řece. Řidič vystupuje a něco hledá. Asi slony nebo jejich dávné stopy. Pak nám je asi ukáže se slovy "tady všude byli..." a bude po safari.

Nene, naštěstí jen hledal brod.

Z lesíka vyjíždíme na travnatou planinu u jezera. Ptáci, pak celá hejna, pak orel, pak hejno buvolů. A hele, v dáli na druhém břehu jezera je i stádo slonů. Asi čtyřicet padesát kousků. Objíždíme za nimi trávou i vodou, občas metr hlubokou.
Je úžasné pozorovat ta macatá zvířata. Kráčejí rozvážně po malých krůčcích trávou, máchajíc ze strany na stranu chobotem a když v něm mají mácháním dost naškubáno, strčí snopek do pusy. Je tu i pár pečlivě mezi těly chráněných slůňat a taky jedna březí samice.Pozorujeme se navzájem z patnácti dvaceti metrů. Sloni nás po očku, my je naplno, cvakajíc foťákem ostošest. Pak se přesouváme k dalším a dalším skupinkám a přejíždíme k vedlejšímu jezeru. Zde kromě skupinky přežvýkavců jsou vidět i dvě sloní hlavy ve vodě. To se líbí i našim průvodcům. Hlavy spolu bojují a přetlačují se z místa na místo.

Fotíme vše okolo. Najednou se jeden samec na nás z dvaceti metrů otočí čelem a rozbíhá se k útoku. Řidič dává bleskově zpátečku a vyklízí rychle bojiště. Bohužel právě do směru, odkud z lesa přichází jiný samec. Jiný a ještě bojovnější... Útočí a my prcháme. Zasmějeme se až "za rohem". Černý řidič cestou zpátky konstatuje, že občas slon auto zdemoluje...
Vracíme se plni dojmů. Slunce zapadá, ale nás ještě čeká masáž. Teda čeká Yvetu. Za tmy přijíždíme k domu a majitel si jí přebírá do péče. Procedura trvá dlouho, tak se nakonec dávám s majitelem trochu do řeči. Ukazuje se, že byl asi 15x v Čechách a v Praze na Florenci pomáhal zakládat podobný podnik. Takže příště nemusí Yveta za masáží, když už s ní byla tak spokojená, Záhořovo bylinkové lože i mučení proudem čehosi na čelo si chválila, letět 7500 km...

Sigiriya

Červenavý skalní pařez vyrostlý 200 m nad okolní džungli si vybral před půldruhou tisícovkou let za monumentální úkryt jeden z místních královských otcovrahů. A nutno říct, že skrýš pojal v hodně velkém stylu. Dole obří vodní příkopy proti nimž jsou ty na našich hradech směšnými stružkami, mnohahektarové zahrady s desítkami bazénů a fontánami tryskajícími vodu vysoko vzhůru, byv napájeny tlakovou vodou ze zdrojů na vrcholu hory. Uprostřed skály galerie fresek, co jsou dodnes krásně barevné, zeď přilepená jako klíště a její vnitřní strana s omítkou vyhlazenou do zrcadlového lesku. Uprostřed skály je i vojenská obranná pozice s obrovským mnohadesítektunovým balvanem levitujícím na malých pylonech a připraveným na svrhnutí na nepřátele. Je tu i vstup na vrchol v podobě lví hlavy s otevřenou tlamou. Jistě ta hlava neměla víc, než ubohých třicet čtyřicet metrů výšky...

Vše ale doslova korunuje vrchní partie. Už samotný výstup na ní po stupních tesaných do tvrdé skály a pozorování vedle proudící vody v kamenných okapech, je zážitek. A co teprve nahoře. Zbytky chrámu a zahrad, kde tančilo králových 500 konkubín a padesátka bazén, kde si chudák královský syn chodil zchladit smutek a žal. Vše protkáno technickými finesami, nad kterými srdce plesá a rozum zůstává stát zároveň...Nahoře si zaskáčeme i s naším dnešním náhradním průvodcem, uděláme holubičku na posledním symbolickém dvanáctistém schodu, ulovíme zdejší dvě kešky, naposled se podíváme do kraje z Kasyapovy perspektivy a jdeme na sestup, seznámit se s kobrami a krajtami. Důkladně...

Tenkokožec

Náš průvodce se ukazuje být také zdatným obchodníkem. Dnes nám vnutil hromadu úžasných ba přímo neodolatelných akcí. A pomalu si zvykáme, že základní cena je jen základní cena. Všude se na vás nalepí hordy průvodců a pomáhačů, ochotných vám klidně zvednout nohu do obou schodů té které památky, když jim za to zaplatíte. Za každý schod zvlášť... Často jejich účast nezvládnete odmítnout hned v počátku a pastička spropitného sklapne.

První dnešní akce ve vnitrozemí byla jízda na slonovi. Úžasný zážitek cítit pod sebou to několikatunové zvíře, vnímat pohyby obratlů i nádechy. Ten zážitek stojí i za několik spropitných. Úžasný zážitek vědět, že to vůbec není tlustokožec. Kůži má docela tenkou a měkkou. Prostě tenkokožec.

Poplážoví obchodníci

Po chvíli odpočinku jdeme procházkou po pláži, kde se povalují nádherné katamarany. A taky obchodníci s kdečím. Kdo nemá rád vlezlé pouliční obchodníky, nesmí na Srí Lanku. Ani náhodou. Jeden byl ale moc sympatickej, i když vypadal hodně jako bezdomovec. Testovali jsme ho ze znalosti evropských států. Dopadl lépe, než 95% severoamerické populace. Tak si kromě pochvaly od něj i něco kupujem. Se smlouváním akce na hodinu. A další dvě se nám snažil vnutit i něco dalšího. Od modelu katamaranu, přes náhradní brýle stejného provedení, jako mám na nose (odmítl jsem a druhý den je málem potřeboval pro rozsednutí originálu v kapse) až po skutečnou loď patnáct metrů dlouhou a pět metrů širokou (u té jen velmi váhavě posléze uznal, že je poněkud hůř přepravitelná do Čech). Inu podomní obchodníci...

 

Colombo

Dorazili jsme...! Sice nás trochu zmátla imigrační procedura a vyděsila přísnost jejího úředníka, ale pak už šlo vše hladce. Kufry za námi trefily a už kráčíme halou vstříc průvodci, co má podle propozic držet cedulku s naším jménem. Úsměvná scénka. Čekají jich tu totiž celé desítky! Pěkně vyrovnáni v řadě a každý drží svou ceduli. Desítky cedulí, desítky jmen. Už zbývalo, aby byly napsány v hindu a nikdy jsme svého průvodce nepoznali...

Třeseme rukou od pohledu sympatickému Srílančanovi, měníme místní rupie a vyrážíme na první kontakt s jeho rodnou zemí.

A jaký byl. Onen první kontakt? Šokující...! Z našeho podzimního klimatu a letištních prostor i přes příručkovou průpravu drsný šok. Něco jako když zvednete pokličku a nakloníte se nad hrnec s vařící vodou. A přikryjete hlavu hadrem. Něco jako když jsme zamlada rozháněli zastydlou rýmu. Srílankovský megainhalátor...

 

Dubai

Jsou dvě hodiny ráno místního blízkovýchodního času. Moc toho tedy nevidět, ale jedno je jisté - dubaiské letiště je pěknej macek. Jen cesta placatým autobusem od letadla k terminálu trvala snad dvacet minut.

Letíme s Emiráty. Pověsti nelhaly - vše je opravdu na úrovni. Včetně letušek. Mají úžasný karmínový kloboučky a z nich spuštěný prudce elegantní pruh burkošálozávojové smetanové látky. Pusu jak nůžkama ostře vystřiženou ze stejně karmínového papíru. Emirates Airlines. Vtipnou pointou budiž, že dvě z nich byly Češky...

 

Ploutvonožci

Dva týdny čekající kupičky narovnány do loďáků, seznamy odškrtány, sveden opravdu lítý boj o publikování na blog MMSkou. Polovítězně...

Jako poslední připraveny k zabalení ploutve. Kdysi jsem si na naléhání potápěčského odborníka pořídil úžasnej aquadynamickej model. Že prý potápění ani šnorchlování bez ploutví není možný. K tomu jsem tehdá za nemalý peníz přikoupil i dioptrické potápěčské brýle. S obojím se pak lačně vrhám do moře v očekávání splynutí z živlem minimálně na úrovni K. K. ve Vodním světě. Což o to, viděl jsem dobře, což o to, plaval jsem rychle. Ale splynutí to zrovna nebylo. Moje přirozené ploutve jsou mnohem přirozenější ploutve...

Přesto narvány i do letošní batožiny. Myslím ty nepřirozené. Třeba se v širých mělčinách maledivských atolů budou přece jen hodit.

Podzim se naposledy zachvěl a vykouzlil nádhernej sluníčkovej den. Asi aby nám usnadnil přechod do dvaatřiceti stupňů při devadesáti procentech vlhkosti.

Anča se v tom sluncesvitu učí a učí a učí.
Velký širý elektrifikátor by měl radost.
Na rozdíl od ní...

Program

1. den
Odlet z Prahy/Vídně do Colomba.

2. den
Uvítací objímačka na letišti a transfer do nedalekého Negomba. Odpočinek u moře, možná i návštěva centra letoviska, kde je něco barokních památek z období holandské nadvlády a starý rybářský přístav. Minimálně kvůli hezkému jménu obhlídneme buddhistický chrám Angurukaramulla a možná i zobneme nějaké mořské speciality.

3. den
Ranní vstávačka a odjezd do sloního “sirotčince” v Pinnawale. Koupání dospělců a krmení slůňomrňat. Cesta do Habarany a prohlídka královského města Polonnaruwa z 11.-13. století s mnoha chrámy, dagobami a sochami Buddhy.

4. den
Výlet do nejstaršího a nejproslulejšího ostrovního královského města Anuradhapura (380 př.n.l.) s posvátným Bo stromem zasazeným před více než 2250 lety. Vodní rezervoáry postavené před stovkami let, unikátní dagoby z cihel sušených na slunci a mnoho dalších posvátných chrámů a paláců. Odpoledne okouknutí kolébky buddhismu na ostrově - Mihintale s nějakým tím úchvatným výhledem do krajiny.

5. den
Odjezd z Habarany do Sigiriye, výstup na skalní masiv se zbytky královského paláce (5. st.) a freskami “nadoblačných dívek”. Minimálně zde odlov srílanckých kešek - jsou tu dvě, earthka a virtuálka, tak by neměl být problém s krabičkou unesenou všudypřítomnými opicemi. Koukneme i na staré zahrady na úpatí kopce. Přemístění se do Dambully, jeskynních buddhistických chrámů, jejichž historie se datuje do 1. st. př. Kr. Návštěva zahrady v Matale se vzácným kořením a manufaktury na výrobu batikovaných látek. Přejezd do Kandy, prohlídka města vč. posvátného chrámu Buddhova zubu, vyhlídky, náměstí s tržištěm a shlédnutí vystoupení tradičních tanců.

6. den
Kandy. Prohlídka rozlehlé botanické zahrady s více než 4000 rostlinnými druhy, pak do hor k čajovým plantážím konečně uvidět něco echt cejlonského. Před příjezdem do Nuwara Eliya, horského letoviska (2000 m n.m.) s architekturou v koloniálním stylu, návštěva manufaktury na zpracování čaje s ochutnávkou a možností nákupu (doufám, že bude i nějaký Pu Erh).

7. den
Cesta na jih se zastávkou u vodopádu Rawana s výškou 90 m. Nějaké jeskyně v okolí, co dříve nocovali poutníci. Dále do národního parku Udawalawe, který se rozprostírá na více než 31000 ha. V podvečer jeep safari se sledováním volně žijících zvířat (sloni, buvoli, vodní ptactvo, vzácně (tj. ani průvodce je nikdy neviděl) leopardi).

8. den
Ráno pokračujeme do Galle, přístavního města a pevnosti z dob Holanďanů s hromadou koloniálních budov chráněných UNESCO. U hotelu Taprospa je taky nějaká keška.

9. den
Snídaně a flákačka u moře. Odlet na Maledivy za žraločky, želvami, murénami a rybím potěrem.

9.-12. den
Maledivy, ostrov Noord-Malé Atol.

Pár slov na začátek - čtrnáct dní před...

Dovolená na Srí Lance...!!? Vloni první pokus, který nevyšel kvůli aktivitě islandské sopky - byly to nervy - neodjeli jsme jako první v řadě, zájezd přesunut o 5 dní, neodletěli jsme jako poslední... Po nabrání sil k jakémukoliv dalšímu pokusu následovala dovolená na Réunionu, která byla naprosto úchvatnou a plnohodnotnou náhradou. Ale stejně nám ta Srí Lanka nedá spát...

Letos tedy další pokus v jiný čas, s jinou leteckou společností. Odlet je za 14 dní, zatím nebalím, asi ale brzy začne moje obvyklá cestovní horečka, přece se nenecháme zahanbit naší dcerkou, která byla letos tak daleko a tak dlouho... Takže co nevidět začnou obvyklé rituály - já balím, Erik stahuje mapy, láduje GPS, plánujeme. Na Srí Lance nás čeká naplánovaný okruh Královská cesta - sedmidenní putování po krásách a historii Cejlonu, poté se hodinovým přeletem máme přesunout na Maledivy, kde budeme 4 dny odpočívat a prozkoumávat mořský svět. Tak mám se už těšit?