Vše začlo brzy ráno odjezdem do Anuradhapury, co byla pět století před a deset po Kristu (co že to i Budhisti takhle počítají...?) hlavním městem Srí Lanky. Vlastně ne Srí Lanky, ani po anglicky Cejlonu, ale země s úplně jiným jménem, co už jsme zapomněli, ale význam byl "Země s hlínou barvy mědi". Kdo tu byl ví, že to je označení velmi trefné.
Po hlavním městě zbyly jen základy chrámů a domů, kde je dnes v lepším případě park, v horším typické srílancké slumy splácané z kdečeho, mezi kterými pobíhají slepice a povalují se místní extrémně líní psi. Jediné co z celého hlavního města zůstalo, je několik obřích dagob, tedy budhistických chrámů zvících helmy pruského vojáka s rozměry fotbalového hřiště. Nebo dvou hřišť, v případě té největší, od UNESCO opravené a bíle zářící.
Tu bílou jsme obkroužili spolu s davy mrňavých bíle oblečených Srílančanů a zamířili ke stromu Bo. Zamířili bosí. Aby se správně uctilo a zároveň neošoupalo těmi tisíci noh, chodí se na svatá místa bosky. Bo měl být nejstarší strom na světě, ale byla to klasika ve stylu "sámyj balšój v míre". Vlastně ani nejstarší, ani strom. Skoro... Byla to jedna šikmá větev, která se od vedlejších "oplégrů" poznala jen tím, že ji podpíraly zlaté hole. Věrohodnosti historky o zasazení před dvouapůl tisícovkou let nepomáhal ani fakt, že nám náš průvodce ukázal o 50 m vedle místo, kde strom původně rostl. Prý trochu migroval...
Květiny před opicemi zachráněny, odstonkovány, na stůl položeny, boty za všudypřítomný poplatek vyzvednuty a můžeme objet ještě pár dagob, popít kokosového mléka přímo ze zručně osekaného King coconutu a vyrazit vstříc dalším dobrodružstvím.
Safari. Prý uvidíme nějakou tu desítku slonů a další divoká "zviřátka".
Platíme tučný obnos řidiči černého rozhrkaného jeepu, nasedáme s obavami na polootevřenou korbu a jedeme "to the jungle".
Po průjezdu džungelní mýtnou branou nám černý řidič černého jeepa pokyne, ať si přece stoupneme. Aha, už budou zvířátka. Cesta se ale pár kiláků vine jakýmsi houštinovým lesíkem. Tady že máme něco vidět...? Stojíme na korbě, drncáme se a koukáme všude kolem. Ani broučka nevidět... Když už se něco mihne, ukáže se to být lesním dělníkem nebo dokonce traktorem. S valníkem Prostě safari...
Po dvaceti minutách očekávání odbočujeme z hlavní lesní na vedlejší. Přijíždíme k řece. Řidič vystupuje a něco hledá. Asi slony nebo jejich dávné stopy. Pak nám je asi ukáže se slovy "tady všude byli..." a bude po safari.
Nene, naštěstí jen hledal brod.
Z lesíka vyjíždíme na travnatou planinu u jezera. Ptáci, pak celá hejna, pak orel, pak hejno buvolů. A hele, v dáli na druhém břehu jezera je i stádo slonů. Asi čtyřicet padesát kousků. Objíždíme za nimi trávou i vodou, občas metr hlubokou.
Je úžasné pozorovat ta macatá zvířata. Kráčejí rozvážně po malých krůčcích trávou, máchajíc ze strany na stranu chobotem a když v něm mají mácháním dost naškubáno, strčí snopek do pusy. Je tu i pár pečlivě mezi těly chráněných slůňat a taky jedna březí samice.Pozorujeme se navzájem z patnácti dvaceti metrů. Sloni nás po očku, my je naplno, cvakajíc foťákem ostošest. Pak se přesouváme k dalším a dalším skupinkám a přejíždíme k vedlejšímu jezeru. Zde kromě skupinky přežvýkavců jsou vidět i dvě sloní hlavy ve vodě. To se líbí i našim průvodcům. Hlavy spolu bojují a přetlačují se z místa na místo.
Fotíme vše okolo. Najednou se jeden samec na nás z dvaceti metrů otočí čelem a rozbíhá se k útoku. Řidič dává bleskově zpátečku a vyklízí rychle bojiště. Bohužel právě do směru, odkud z lesa přichází jiný samec. Jiný a ještě bojovnější... Útočí a my prcháme. Zasmějeme se až "za rohem". Černý řidič cestou zpátky konstatuje, že občas slon auto zdemoluje...
Vracíme se plni dojmů. Slunce zapadá, ale nás ještě čeká masáž. Teda čeká Yvetu. Za tmy přijíždíme k domu a majitel si jí přebírá do péče. Procedura trvá dlouho, tak se nakonec dávám s majitelem trochu do řeči. Ukazuje se, že byl asi 15x v Čechách a v Praze na Florenci pomáhal zakládat podobný podnik. Takže příště nemusí Yveta za masáží, když už s ní byla tak spokojená, Záhořovo bylinkové lože i mučení proudem čehosi na čelo si chválila, letět 7500 km...
Žádné komentáře:
Okomentovat